New life - Ann - 25.část

13. červen 2009 | 11.06 |

Jela jsem vlakem už asi dvě hodiny a hrozně jsem se nudila. Obvykla jezdím vlakem ještě s někým, ale teď ne. Začala jsem usínat. Klížili se mi oči. Mhouřila jsem je před zapadajícím sluncem, je to taky otrava... proč já jsem to jenom brala? Nemusela jsem se pohádat s Jeanem, nemusela bych marně běžet za odjíždějícím vlakem, nemusela jsem platit pokutu za rychlou jízdu,.... Zívla jsem. Jak daleko je asi Yousewell? Znovu jsem zívla a roztáhla jsem se na sedačce kupé, které jsem měla jen pro sebe. To je otrava.... Dost! Už nehodlám mluvit sama se sebou! Dobrou noc!!! A skutečně jsem během chvilky usnula. To byla chyba. Vzbudila jsem se právě když vlak zastavil v nějaké zastávce. Byla úplná tma. Po nástupišti procházel průvodčí a vyvolával vlak, který právě přijel (náš). Ve špatném osvětlení jsem zahlédla ceduli se jménem stanice, ale přez kouř bylo velmi obtížné luštit i tak špatně viditelná písmena. Právě když se vlak rozjížděl, přiběhl na zastávku cestující. Měl na sobě kabát, v ruce malý kufr a byl docela malý. Snažil se naskočit za odjíždějícím vlakem. Doběhla jsem k dvířkům, otevřela je a podala mu ruku. S obtížemi se chytil. Vytáhla jsem ho nahoru. Dalo mi to docela zabrat. "D-díky.." dostal ze sebe neznámý. "Není zač, kdo jsi?" zeptala jsem se, neznámý trochu zaváhal, asi se mu nechtělo prozrazovat svou identitu, "Můžeš mi říkat Ned Archer." "Díky, nejsem si jistá zda je to tvé pravé jméno, nebo ne, ale to je jedno. Jsem plukovník Ann Arge, Ptačí alchymista." chlapec vypadal zprvu trochu uraženě, ale když jsem se představila zřejmě na mě změnil názor. "Ta Ptačí alchymistka? Fíha! Nikdy bych nevěřil, že se setkám s tak skvělou státní alchymistkou, sám taky trochu zkouším alchymii, ale nic moc..." trochu se mě dotklo, že mě nazval státním alchymistou, ale což... "Kolik ti je?" zeptala jsem se, byla jsem zvědavá, "Třináct." řekl kluk, vypadal na to, i když o jméně by se dalo pochybovat, věk mu věřím, snad až na tu jizvu - pod pravým uchem měl poměrně dlouhou jizvu, ta ale nebyla moc vidět, ten kdo mu sešíval obličej musel být fakt dobrej. "Nevíš kde jsme?" zeptala jsem se, "Příští zastávka Aqiroya." řekl průvodčí, který zaslechl naše slova, "Děkuji." řekla jsem co nejklidněji jsem mohla, jak to že jsem tak dlouho spala?! "Mimochodem," obrátil se průvodčí na Neda, "smím vidět váš lístek?" Ned zbledl, "N-nestihl jsem si ho koupit," "Já ho zaplatím." řekla jsem a vytáhla peněženku, "A kam to bude?" zeptal se průvodčí, "Do Údolí shonu." vykoktal Ned nejistě, koupila jsem mu lístek a průvodčí s trochu zakaboněným výrazem odešel.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře